Petra Pilná

Moje utkaná cesta

Dodnes mám v dílně židličku, kterou vyrobil můj děda stolař. Sedávaly jsme na ní se stařenkou Hovořákovou a čekaly, až vykyne těsto na vdolky. U nás se nikdy neříkalo frgále, u nás se pekly vždycky vdolky. Stařenka mi všelicos z dřívějška vyprávěla. Mně se nejvíc líbilo povídání, jak mívala doma stroj na valašské bílé přízové podkolenky a nebo jak u strýčka v Johanovej (Janová u Vsetína) klapal tkalcovský stav. Odjakživa jsem měla poctivé řemeslo a mozolnaté ruce před očima. A v sobě touhu něco z toho zkusit. Plést košíky? Točit keramiku? Umím všechno a pořádně skoro nic... No a když jsme vezli ze slovenské Oravy tkané koberce z našeho obnošeného oblečení, bylo mi to ve vteřině naprosto jasné. Celé to hledání bylo u konce..nebo vlastně na začátku. Zkrátka: chci si udělat svůj koberec, podle barev, které se líbí mně. Chci, aby klapal stav u nás..to je ono. Skládat barvy, materiály, hrát si s proužky. Podle svého. V roce 2005 jsem si koupila první velký tkalcovský stav, pak další a další. Dnes jich mám celkem 7 – s různou šířkou osnovy, abych mohla tkát koberce i menší prostírky a běhouny. Mám jen dvě ruce...a ty neumí odpočívat. Když nic nedělám, bolí mě. No ony mě vlastně bolí i od práce, ale je to lepší, než kdyby necítily nic. Už je mám taky mozolnaté. Víte, to musí mít člověk v sobě – miluji vůni stodol, chlévů a starých chalup. Když do toho světa chcete vejít, musíte překročit vysoký práh – to je ta hranice jiného světa. Skloníte hlavu před nízkým dveřním trámem – to je poklona, pozdrav řemeslu, tradicím, našim předkům. A tkaní do tohoto světa patří od pradávna. Od těch starých dveří chalup vedl koberec z hadříků až do kuchyně. Do světničky. Domů. Kobereček vede vaše kroky k cíli...a to je i má cesta. Tak to cítím.

Vsetín 25. 8. 2014 Petra Pilná

www.pilnatkadlena.cz

 

Co dělá tkadlena v létě?

Pere materiál, stříhá proužky, tká další metry a počítá…

Letos v červenci to je přesně 10 let, co nám dovezli první velký tkalcovský stav a od této chvíle počítáme vznik naší dílny. Z hlediska historie tkaní je to naprosto malicherné číslo, které vlastně nestojí ani za zmínku. Tkaní nás neživí, je to jen velký koníček, ale i tak mi stálo za to, zaměřit se na statistiku tkaní na našem prvním velkém stavu a podívat se na několik údajů.

Za deset let jsem utkala celkem 134 487cm koberců, to je přes  95 kilometrů, které jsem kolem stavu našlapala, přes 1340 kilogramů materiálu, který jsem  vyprala, usušila a uskladnila, než jsem z něho nastříhala 108 kilometrů útkových pásků, ze kterých se kobereček tká. Bohužel nemám přehled, kolik nůžek jsem spotřebovala. Na ukončení koberečků jsem  udělala na 90 tisíc uzlů.

Po vzoru filmových cen, děkuji mojí rodině, že mi to trpí a že naši rodiče kdysi vyhandlovali velký dům, který začíná být pro tkalcovskou dílnu a náš rodinný život malý…

 

Petra Pilná, tkadlena, v červenci 2015

 

Aleš Grygara

Umělecký kovář - Každý kus je originál

Janová – Žhnutí kovářské výhně a ohýbání rozpáleného železa v rozvíjející se dílně v Janové se stalo osmadvacetiletému kováři Aleši Grygarovi každodenní obživou. Pro jeho výrobky si zde jezdí zákazníci už i ze zahraničí. Kovářské řemeslo jej živí již pátým rokem. Talent se u něj však projevil už když byl malý kluk. „V dětství jsem rád kreslil, ale také jsem si třeba sám vyráběl nožíky i šperky. Proto jsem nastoupil do základní umělecké školy. O práci s kovem jsem se začal zajímat díky otci, který je strojní zámečník,“ prozrazuje janovský kovář Aleš Grygara. Dostal se na umělecko - kovářský obor do Luhačovic a pokračoval oborem Restaurování a konzervování kovu na vyšší odborné škole v Písku, kde získal titul diplomovaný specialista. Po studiích si založil kovářskou firmu, ve které vyrábí nejen brány, ploty, zábradlí a kovaný nábytek. „Moje výroba není ničím omezená. Dělám od jednoduchých i složitých zámečnických prácí, přes restaurování děl, až k výrobě kovaných plastik, které pak vystavuji,“ popisuje svoje řemeslo Aleš Grygara. 

Konkurence se příliš neobává. „Za dobrým kovářem se lidé vracejí. Tento podzim se třeba chystám vyrábět plastiku pro galerii ve Zlíně, se kterou spolupracuji již delší dobu. Přes léto jsem vyráběl ploty a brány zákazníkům ze vzdálenějšího kraje,“ vzpomíná mladý kovář. Každému zákazníkovi navrhuje kování tak, aby mu ladilo k architektuře. Nejprve však musí vyslechnout představu zákazníka. „Jakmile jsme domluveni, zhotovím grafické návrhy, například plotu. Poté si už zákazník sám vybere, který z navržených plotů se mu k jeho zahradě nejvíc hodí. Ten potom vyrobím,“ vysvětluje Aleš. Tímto způsobem zajištujě Aleš Grygara svým zákazníkům poctivou práci a jedinečnost výrobků. „Každý kus je totiž originál. Při výrobě nepracuji ani s žádnými polotovary, což se bohužel o spoustě jiných kovářů říct nedá,“ posteskl si kovář. Mimo jiné se mladý kovář z Janové snaží svým kovářským dílem posilovat řemeslnou tradici a lidovou kulturu. „Kovařina je prastaré řemeslo. Dřív musel kovář umět všechno, třeba i vytrhnout bolavý zub, směje se Aleš Grygara.

Barbora Kursová

www.grygara.cz

 

Lukášovy hračky – Renata Lažová

Bylo nebylo, na Vsetíně, na malém kopci žila jedna maminka Renata. Bydlela se svým pracovitým manželem a milou dcerkou. Jednoho dne se jim narodil syn Lukáš. Již od začátku bylo jasné, že se měl jmenovat spíše Radovan. Vstup do života neměl lehký, ale svoji životní radostí a elánem zlomil nejednu lékařskou prognózu. Péče o dítě maminku velice zaměstnávala, ale jak Lukáš rostl, maminka mu začala šít pomůcky a hračky, které místní trh nenabízel a všem se moc líbily. To byl začátek malého podnikání. Šití hraček s radostí a pro radost – šití „Lukášových hraček“. Maminku práce dodnes moc baví a navíc nabízí zapojení i pro Lukáše. Ten dokáže prodávat i pomáhá s některými činnostmi během šití a nákupu materiálu, které ho učí samostatnosti a připravují ho do života. Lukáš si svojí bezprostředností dokáže naklonit nejedno lidské srdce a dobíjet baterky širokému okolí, hravě zvládne vnést radost a smích i do skupiny cizích dětí. To vše umí přenést i na hračky, které nesou jeho jméno. Hračky a dekorační předměty přináší radost a optimismus, učí trpělivosti, navíc jsou ryze české a opravdu ručně šité. Udělejte si radost i Vy.

Martina Rybková

 

Josef Fryzelka 

Vitajte u nás! Vitajte u bednářů!

  Fryzelci a bednářské řemeslo k sobě neodmyslitelně patří již téměř jedno století. První, kdo se v rodině vyučil tomuto řemeslu, byl můj pradědeček Josef Kovařík, který své znalosti získal od místního mistra. Postupně se bednářem vyučil můj otec, strýc a později i já.V roce 1991 jsem obnovil bednářskou firmu. Své zkušenosti předávám svým synům, kteří pracují se mnou a mými dlouholetými zaměstnanci. Díky mému otci a strýci jsme získali cenné a důležité znalosti v tomto řemesle. Při výrobě dodržujeme naše staré tradiční postupy, ale obohacené i o moderní ověřené technologie, abychom zhotovili kvalitní bednářské výrobky. Neustále se snažíme je zdokonalovat a to pro naši a především Vaši maximální spokojenost.Naší filozofií je zachovat poctivý typ řemeslné výroby s vysokým podílem ruční práce. Výrobu bednářských výrobků občas předvádíme i na různých řemeslných akcích. Účastníme se jich proto, abyste měli možnost vidět ukázky z naší práce. Obdrželi jsme i regionální značku - Výrobek z Bílých Karpat – regionální značka Tradice Bílých Karpat, která ukazuje na kvalitu našich výrobků.

Jsme schopni vyrobit všechen bednářský sortiment.

Zaměřujeme se na:

  • dřevěné sudy na víno a destiláty,
  • dřevěné koupací vany,
  • ochlazovací kádě,
  • dřevěné květináče,
  • kádě na ovoce, zelí či vodu,
  • troky,
  • atypický bednářský nábytek,
  • salašnické nádoby,
  • nádoby do saun.

Kvalitní výrobek a spokojenost zákazníka je pro nás vším.

Jsme jedni z posledních, kteří se u nás zabývají bednářstvím a stroje, které jsou pro některé kroky výroby nezbytné, se vyrábí pouze ve Slovinsku, Francii. Proto si některé stroje musíme vyrobit sami, za pomocí místních firem, ale není to ono.

   Inspiraci hledám většinou v našich krajích, ale některé fígle a náměty na jednodušší postupy jsem získal na internetu. Jednou k nám přijel se zákazníkem na sudy na víno dokonce bednář z Kanady (Indián jménem Ron). Ten nám během jednoho dne ukázal velice moc fíglů, jak si usnadňují tuto práci jinde. Jsem mu za to hodně vděčný.

   Mým snem je ve firmě udělat ukázku historie bednářství. Zakoupil jsem naši starou rodinnou dílnu, která byla vedle té současné a momentálně pracuji na úpravách a snad koncem příštího roku to zprovozním.

Josef Fryzelka

http://www.bednarstvi-jf.cz/

 

Tomáš Dub

Valašská keramika

Keramická firma byla založena v roce 1936 ve Valašském Meziříčí ­části Krásno nad Bečvou. Historie společnosti sahá o tři generace zpátky do dob, kdy můj pradědeček založil společnost a začal se zabývat keramickou výrobou sádláků, zeláků, mléčných hrnců, květináčů, krmítek pro domácí zvířata, forem na pečení a jiných ve své době užitečných věcí. V padesátých letech byla firma znárodněna a až v r. 1991 v restitucích vrácena dceři tehdejšího zakladatele firmy. Ta to předala mému otci, který zde obnovil výrobu. Již jako student jsem pomáhal otci ve výrobě. Vystudoval jsem střední ekonomickou školu a po smrti svého otce jsem se naplno věnoval vedení firmy.

1. V současné době stále vycházíme z tradičních tvarů a barev glazur, které používal zakladatel společnosti, a které jsou nedílnou součástí kultury Valašska. Všechny výrobky jsou páleny vysokou teplotou 1.205 tomu můžeme o naši keramiku označit jako kameninu. Výrobky jsou vypalovány v elektrických pecích, ale používáme také pec na dřevo. K výpalu v peci na dřevo dochází zhruba dvakrát do roka, přičemž výrobky takto pálené vynikají jedinečným zabarvením, které nejde nahraditžádným jiným typem glazury ani jinou technikou výpalu. Všechny výrobky určené k pečení můžete používat ve všech druzích trub (elektrická, plynová), i na ohřev v mikrovlnných troubách. Všechny výrobky, určené ke kuchyňskému využití lze i snadno mýt v kuch. myčkách. Naše výrobky Vám připomenou zapomenuté chvíle strávené u Vašich babiček. Upečete­li si voňavou bábovku v ručně zatočené formě a k tomu si připravíte kafe či čaj v hrníčku, který je každý originál, zdobený ručně vyškrábaným vzorem či puntíkama, vrátíte se v čase zpět a zavzpomínáte na minulost.

Tomáš Dub, majitel společnosti KERAMIKA DUB s.r.o.

www.keramika-dub.cz

 

Hana Němcová a Libor Baránek

Rodinná firma Koldokol z Bílých Karpat 

Naší rodinu tvoří Libor a Hana a naše děti Mariana a Štěpán. Kromě výroby bioproduktů se věnujeme sběru místních bylin do čajových směsí, práci v našem ekologickém sadu a tvorbě keramiky. Považujeme za obrovské štěstí, že naše práce nás baví a naplňuje a umožňuje nám trávit společný čas. Naše produkty proto děláme tak, jako bychom je dělali sami pro sebe – poctivě a s radostí. Věříme, že to dobré pro život lze najít všude kolem nás – stačí se dívat koldokol. Spokojenost v životě člověk nachází jedině sám v sobě, a proto nemůžeme chtít změnit lidi kolem sebe – můžeme je pouze zkusit inspirovat naším vlastním životem. Žijeme ho podle svého přesvědčení a s respektem k tomu, co nás obklopuje.

Příběh Koldokol

V roce 2007 jsme se nastěhovali do pronajatého domku na okraji malé obce Krhov v Bílých Karpatech. Ještě dřív, než jsme domek koupili, se nám podařilo koupit téměř 3 ha pozemků v těsném sousedství s plánem vysadit zde ekologický ovocný sad. Hledali jsme také způsob jak se uživit „z domu“ a jak zužitkovat budoucí úrodu našeho sadu, a proto jsme se rozhodli zkusit vyrobit a prodávat bio džemy. Zajímá nás zdravá výživa a náš přístup k jídlu se změnil i narozením naší dcerky Mariany. Chtěli jsme proto vyvinout originální recepturu džemu, která by nepoužívala cukr – vznikla tak Bioláda, která je doslazená jablečným koncentrátem a zahuštěná výtažky z mořských řas. Postupně pak přicházely další nápady jak rozšířit sortiment BIO produktů – např. čajové směsi z bylinek, které sbíráme v našich sadech a v okolí. V roce 2012 jsme začali prodávat sirupy a ledové nápoje bez přidaného cukru ZEN. Do pestré mozaiky činností, kterými se snažíme živit, patří i výroba točené keramiky – čajové servisy, hrníčky, misky, mísy aromalampy ad. Po narození Štěpánka je ale na keramiku stéle méně času a dílna je využitá především pro výrobu šperků. Ke keramice se plánujeme vrátit po skončení rodičovské dovolené. Každý rok nám přináší nové zkušenosti a otevírají se nám nové obzory. Někdy je pro nás těžké skloubit práci a čas, který věnujeme dětem – „práce z domu“ má své výhody i nevýhody. Naše práce nás ale těší a umožňuje nám žít tak, jak chceme.

www.koldokol.cz

 

Manželé Renata a Jarek Crlovi

Kampanela – Keramika našich babiček

Renata Crlová se narodila v roce 1977 a od malička žije v Buchlovicích. Keramika se jí dostala do života už jako malé, když chodila za svojí sestrou Kamilou do Tupeské  keramiky. Tehdy jí vůbec nenapadlo, že to jednou bude i její práce.  Vystudovala umělecko-řemeslné zpracování keramiky na střední škole v Luhačovicích. V roce 1997 začala pracovat jako točířka v několika dílnách. Současně se věnovala i práci s dětmi na Základní škole v Buchlovicích, která ji neskutečně naplňovala. I přesto však toužila po vlastní dílně, aby jednou mohla říct: ,,něco za mnou zůstává“.

Její manžel Jarek se narodil v roce 1980 a pochází ze Starého Města. Vystudoval umělecko-řemeslné zpracování dřeva v Bystřici, kde prvně přišel do kontaktu
i se samotnou hlínou. Na škole se seznámil se svou manželkou Renatou, což považuje za největší štěstí v jeho životě. V roce 2000 si oba splnili svůj velký sen. Založili malou keramickou dílnu.

Název dílny  Kampanela  vznikl podle sortimentu vyráběného zboží, který tvořily zvony
a zvonečky z jemné kameniny různých velikostí a tvarů. Za čas jsme si pořídili větší pec
a sortiment rozšířili o drátovanou kameninu. Jelikož je Renča vyučená v oboru keramiky starala se o výrobu a já všeuměl, troufám si říct po dědovi, jsem začal výrobky drátovat.

Po čtrnácti letech jsme v polovině roku 2014 začali vyrábět Keramiku našich babiček, která je naší srdeční záležitostí.

Užíváme regionální značku Tradiční výrobek slovácka a v červnu letošního roku nám udělilo město Uherské Hradiště cenu Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby. Tohoto ocenění si neskutečně vážíme. Mimo tradiční výrobky jsme se také zabývali výrobou replik velkomoravských nádob pro Archeoskanzen Modrá a Slovácké muzeum v Uherském Hradišti.  Vyráběli jsme repliky dobové krytiny a nádob na římsy starých domů.

Všechny výrobky mají společný dekor, a to modré kytičky na bílém podkladu. Naše keramika je výjimečná tím, že dekor je uvnitř a vně je skořicově hnědá glazura. Keramiku vyrábíme výhradně ručně a z přírodních materiálů. Vracíme se tedy zpátky k něčemu,
co bylo a je léty ověřené.

www.kampanela.cz

 

Romana Habartová

Výrobci krojů na Slovácku 38.

Pokud se i tentokrát chcete vypravit za dalším tvůrcem krojů na Slovácku, na kus řeči nad rozdělanou prací nás dnes pozvala Kateřina Struhová, rozená Kordulová (15. 12. 1970, Uherské Hradiště) z Osvětiman. Tato velmi zajímavá obec leží v oblasti jihovýchodní Moravy na úpatí Chřibů, někde na půli cesty mezi Uherským Hradištěm a Kyjovem, a my se v ní zastavíme v domě čp. 313, kde paní Struhová žije

Pochází z učitelské rodiny, tatínek Karel Kordula působil jako pedagog na místní základní škole celých 40 let, maminka Marie Kordulová zde také učila a zastávala i funkci ředitelky. Kateřina projevovala své výtvarné sklony již v dětství: „Moc ráda jsme malovala a vyšívala, také mě ovlivnilo i to, že moje stařenka Růžena Blechová chodila běžně v kroji. Děda Josef Kordula a tatínek se pravidelně účastnili soutěže O Slovácký koštýř, kde rovněž vystupovali v krojích a my jsme je s nadšením jako malí sledovali a záviděli jsme jim. Já jsem si vždy představovala, že je budu jednou následovat a budu se strojit do kroje…“

Kateřina absolvovala Základní školu v Osvětimanech (1976-1984) a poté Oděvní učiliště Prostějov, obor dámská krejčová (1984-1988). Nejprve si otevřela zakázkové krejčovství a po mateřské dovolené pracuje jako uklízečka v Domově s pečovatelskou službou v Osvětimanech. Šitím krojů se zabývá sice velmi intenzivně, ale pouze zájmově.

Dalo by se říci, že všichni u nich v rodině mají výtvarné předpoklady.

K. Struhová k tomu říká: „Starší sestra Marie Mrvová se zájmově věnuje aranžování květin a můj bratr působí jako učitel na Základní škole v Polešovicích a učitelé by v sobě přirozeně kreativní a tvůrčí sklony měli mít, že?“

Paní Kateřina při našem rozhovoru rozvinula povídání o svých příbuzných a zmínila i to, že také rodiny jejího bratra a sestry se pravidelně zúčastňují nejrůznějších folklórních akcí, např. Slováckých slavností vína a otevřených památek v Uherském Hradišti, vinařských slavností v regionu, tradičního Slováckého roku v Kyjově či hodů v Osvětimanech i v okolí.

Své první krojové pokusy aplikovala Kateřina už v době studií v Prostějově. Kroje ji zajímaly od dětství, a proto se dalo čekat, že se této práci jednou bude věnovat naplno…

„Vzorem i radou mi tehdy byly hlavně tetičky z blízkého Ježova, například paní Šaděrová a Danečková, původem z Milotic. Tyto mě také pomáhaly oblékat do stárkovského i svatebního kroje. Už jen to oblékání – to je zážitek! Tyto znalkyně mi postupně předávaly své zkušenosti, které jsou potřebné při všech úpravách a procesech, jež se na kroji musí uplatnit, například při žehlení, škrobení a všech opravách krojů, i ve výšivkách.“

Kateřina se v roce 1990 provdala za Richarda Struhu, s nímž vychovává tři syny a dceru. Je to obdivuhodné, ale má doma takovou podporu a zázemí, že se této zálibě může věnovat naplno.

„Ano“, doplňuje, „každou volnou chvíli věnuji hlavně krojům. Nejvíce mě zajímají rekonstrukce starých krojů. Často mi lidé přinášejí staré a poškozené krojové kusy. A hodně se učím z dobových fotografií, s nimi pak staré zachovalé krojové části porovnávám a studuju. Jsem v podstatě samouk, ale ustavičný… A osvětimanský kroj je vlastně takovou výjimkou v okrese Uherské Hradiště…“

Kateřina Struhová sbírá vědomosti, kde se dá. Učí se i tím, že se u ní doma střídají zákazníci, jednotlivci, ale též zástupci skupin či souborů. Diskuze s nimi je vždy plodná a snad oboustranně přínosná.

Osvětimanská patriotka pokračuje: „Ještě kolem roku 1920 se místní kroj hodně podobal kroji buchlovickému, ale jeho původní podoba se tady nedochovala. A tak se dnes setkáváme s tím, že vývoj zdejšího kroje postupně podlehl vlivu správního okresu Kyjov, kam Osvětimany patřily. Své místo sehrála také větší líbivost a pestrost krojů z Kyjovska. Kontakt místních obyvatel s Kyjovem způsobil, že se zdejší občané krojově přiklonili k této oblasti. Spád na Kyjovko jim umožňoval výpůjčky krojů pro své domácí příležitosti a nakonec podlehli tomuto vlivu natolik, že se odklonili od původní verze, která zůstala třeba v sousedních Medlovicích.“

Kolem roku 1980 se k pořizování či doplňování krojového vybavení formou nákupu přiklonila také osvětimanská obec. Z důvodu nedostatku financí však můžeme vidět drobné odchylky v celkové podobě kroje v Osvětimanech, kde si tehdy nemohli dovolit úplnou výzdobu, jak ji znám z obcí na Kyjovsku. Dnes se mládež obléká do kyjovského typu kroje, konkrétně do severokyjovské varianty, přičemž větší zdobnost a přiblížení se k charakteru kroje této oblasti lze zaznamenat až po roce 1990. V plné šíři se ovšem neuplatnila terminologie (tedy názvy krojových součástek), některé součástky jsou pojmenovány tzv. podolňácku.

K. Struhová je všestranně nadaná. Ušije spodnice, rukávce, dívčí kordulky, mužské nohavice, mužské kabátky – marinky, mužské vesty – korduly, košile, vázanky…, totéž ve zmenšené velikosti pro děti. Provádí veškeré opravy a rovněž renovace starých krojových součástek, kterých si lidé stále více považují. Také je žehlí a škrobí. A všechny části krojů, jež mají nějakou výzdobu, sama vyšívá.

„Ano, používám stehy od plného přes dírkový a další druhy stehů, které vidím na předloze, vše dělám převážně ručně. Na stroji sešívám jen dlouhé části a podšívkové díly. Zhotovuji jednotlivé součásti, ale zrovna tak i celé komplety, dámské i pánské, nejčastěji z oblasti severního Kyjovska. Ale občas zabrousím i do hradišťského regionu, odkud jsou převážně moji známí. Nejvíce se však věnuju místním zájemcům a milovníkům krojů a všech tradičních příležitostí, kdy se kroj obléká. Z přespolních objednávek mohu zmínit třeba zakázku pro dětský soubor z Brna, šila jsem také zakázku pro Mikroregion Buchlov. A další mou zálibou je vázání šátku, takže také způsob úvazu šátku předvádím zájemcům.“

Pohodová paní Struhová s úsměvem na tváři a s jehlou v ruce pokračovala v práci. Naše povídání jednoduše shrnula: „Mám dobrý pocit, když jsou lidé spokojeni a moje práce se jim líbí. Jen ten čas nám všem schází, je velmi složité přizpůsobit časové nároky mé velké rodiny s prací na krojích. Navíc chováme také hospodářská zvířata a obděláváme pole, takže nemám již mnoho času na další záliby. A tak si vždy říkám – bez Božího požehnání, marné lidské namáhání…“

Článek převzat z Malovaného kraje 3/2015.

 

Veronika Žeravčíková

Hrnčířský kruh mi vyrobil můj báječný táta

Keramice propadla na střední škole. Sedm let se věnovala její technologii a historii. I přesto přiznává, že je to nekonečné poznávání. Nejraději čerpá inspiraci z Asie a starého moravského hrnčířství.

Vlastní dílnu mám devět let. Svou první pec pro výpal tvrdé kameniny a porcelánu jsem si postavila během studia na škole. Chodila jsem na různé brigády, abych si vydělala na první nářadí i materiál.

Hrnčířský kruh mi vyrobil můj báječný táta přímo na míru a do dnes mi slouží, jako nejlepší parťák. Pedály jsou ze staré škodovky a například brzdu tvoří špunt od vína. Někdy si říkám, že je taťka větším kreativcem než já. K peci přibyla další malá polní pec, pro výpal zakuřované keramiky a Raku. K výpalu této pece zvu často přátele a lidi z okolí, aby se s keramikou a touto ohnivou show lépe seznámili a pochopili kouzlo a jedinečnost nádob, na jejichž finálním vzhledu se podílí všechny živly. Pak se výpal stává velmi krásným obřadem, snad až slavností pro nás všechny zúčastněné, a oheň i vzduch nám předvedou svá kouzla.

Moje tvorba se zaměřuje především na užitkovou kameninu a porcelán pálený starými technikami. Jsem dřevopalič, tak se mezi keramiky nazývají ti, jež ve svých pecích topí dřevem. Tomuto zboží říkáme živá keramika. Nádoby, které jsou při výpalu přímo v kontaktu s ohněm, jsou jím silně poznamenány. Často se směji, že jsem pouhým společníkem pece, která si s mými nádobami dělá, co chce. Barevnost glazur, které si sama míchám je ovlivněna kouřem a žárem v peci. Vznikají velmi kvalitní tvrdé nádoby, občas zahradní plastiky a svítilny.

Ve své dílně, pracuji převážně sama. S velkým nadšením se tam se mnou už od svých tří let přetahuje o nářadí můj synovec. Vytváří vlastní projekty, které nazývám „ Lukyho tvorba mimochodem“.

Velmi si vážím okruhu svých přátel, kteří jsou mi nápomocni při sezónních pracích v lese, kde připravujeme dřevo do mé pece. Jsou to velmi dobří pracovníci, neboť jsou ochotni pracovat na plno za pivo a klobásky.

Mirka Kocůnová

http://www.keramikapalenadrevem.unas.cz/